Kapitolky:

  1. Učíme se pro život
  2. Škola dává i bere
  3. Inspirace a volnost
  4. Učení doma
  5. Mé zkušenosti s unschoolingem
  6. Náš běžný výjimečný den
  1. UČÍME SE PRO ŽIVOT

„Johanko, tak už jsi prvačka, musíš se začít učit.“

„Vítku, než půjdeš ven, musíš si udělat úkoly, ať jsi na zítřek připraven!“

 

Stvořiteli náš, tohle si určitě nezamýšlel, když jsi nás obdařil rozumem. Z nucení a musů šťastní lidé nekvetou. Možná bohatí, možná úspěšní v byznysu, možná vyhrají soutěž Mozek roku. Je to však jen ždibec toho, co člověk může z velikánské škály zájmů ve svém vzácném životě dělat.

Život je přepestrý a my máme možnost v radosti, smysluplné a krásné tvořivosti, pospolu a ve zdraví ho žít. Máme možnost naplnit náš život tím, co nás baví, těší, co nás povznáší. Máme příležitost tvořit krásné místo na Zemi. Jednoduše být šťastní.

Podívejme se na sebe, naše dítka, rodiče. Záříme teď spokojeností? Plníme si sny? Děláme, co nás opravdu baví? Je čas dopřát sobě i dětem luxus smysluplně a radostně prožívaného života. Právě TEĎ!

  1. ŠKOLA DÁVÁ A BERE (mnohdy právě ty nejcennější poklady)

Malér ve škole je, že unifikuje. „Tak dneska vám vysvětlím toto, a zítra budeme pokračovat.“ Jenže Katuška tomu vůbec neporozuměla. Vašík se nudil a vyřezával do lavice řeku, po které by nejraději odplul za hochy od Bobří řeky. Potřebuje si aspoň do něčeho rýpat, jinak by se z toho sezení v lavici zvencnul. Vždyť přece není Homo Seďavec, ale Homo Skotačivec a Zvídavec, celou svou bytostí.

Další maléry jsou v předávkovávání informacemi, nadřazeném přístupu učitele, ubíjení přirozené touhy se učit, srovnávání, hodnocení dětí. Za velepodvrh školního přístupu (s důsledky celoživotními) považuji potlačení přirozené vnitřní motivace po poznávání za vnější motivaci: „Děti, kdo bude první, dostane ….“ „Podívej, Lukáši, ostatní to už mají.“ „Děti učte se, brzy bude vysvědčení.“ „Teď vám řeknu, kolik kdo měl v diktátu chyb.“

Úspěch či neúspěch se vyjadřuje číslem. Cožpak jsme stroje?  To je přece jedno, kdo je první nebo, že ten už umí to a ten ještě ne. Každý máme své tempo, čas dozrálosti do schopnosti pojmout nové učivo. Což se takhle zajímat, jak si děti nové objevy užívají, jak se radují ze svého úspěchu, zkoušejí právě naučené v běžném životě?

Dětem se ubíjí vnitřní touha poznávat a radovat se z objevování světa. Nahrazuje se učením pro rodiče, učitele, zítřek, budoucí uplatnění na pracovním trhu. Prý jednou. Pro dítě vzdálená a neuchopitelná budoucnost. Ono žije TEĎ. Chce si hrát, fantazírovat, vše zajímavé vyzkoušet, zažívat dobrodružství, s kamarády si dělat úkryty v lese, běhat, skákat, lozit, křičet, smát se a být milován a přijímán. Když je nasyceno tím, co niterně potřebuje dělat a prožívat, přirozeně nastane čas, kdy se bude chtít učit číst, psát, počítat. Přijde čas, kdy mu to bude k užitku.

  1. INSPIRACE  A VOLNOST

Dítě je nadšené, když může něco zajímavého dělat, vidět, tvořit, dozvídat se. Najde-li takto pestrou nabídku doma (v osvícené škole), může se pustit do čehokoliv, co ho právě zajímá. Tvoření z hlíny, kreslení na sklo, sešívání hadříků, vyřezávání lžičky, navlékání korálků, filcování z vlny, pečování o zvířátka, vlastní zahrádku. Může vyrábět užitečná i nádherná dílka, která může darovat kamarádům nebo zkrášlit domov.

A dovádění venku? Spontánní, živelné, objevné. Volný pohyb v bezpečném prostředí, ve volné přírodě, kde mohou vplout do lesa, válet sudy, přeskakovat potůček, hrabat se v bahně, pozorovat pulce, lozit po stromech. K tomu ještě oblečení, které může být špinavé a kamarády do party. To je dar, kterým můžeme děti učinit šťastné. Obdarovávejme je tím, co jejich dětská duše potřebuje. (Kdybychom to vzali z gruntu, tak my dospěláci to potřebujeme zrovnatak.)

Děti přirozeně a rády pomáhají, pracují. Jen jim nechat možnost, aby to dělaly samy od sebe, z vlastní potřeby, z vlastního zájmu, odkoukaly to od nás. Potěší je, že se při tom něco nového naučí, že někomu pomůžou, že u toho zažijí legraci. Nejvíce, když si legraci při práci umíme užívat my sami.

Jsme v učení opičkami. Jak vidím, tak dělám. Tedy, rodiče, zbystřeme. Jsme obkoukáváni, kam se vrtnem. Pokud budeme sedět u telky, náš potomek si přisedne. Pokud budeme místo nedělního výletu trajdat obchoďákem, naučíme ho nakupovat, konzumovat. A pak se divíme, že si ty naše ratolesti ani nedovedou samy hrát.

Pořádně se tedy nadechněme. Život je šance dělat, co nás ze srdce naplňuje. Žijme naplno! V radosti. A NAUČME TO I NAŠE DĚTI.

 

  1. UČENÍ DOMA

Na začátek uvedu dva základní přístupy k učení doma.

Škola doma: rodiče učí své děti podobně jako učitel ve škole. Střídají po hodině jednotlivé předměty nebo se učí v blocích. Mají tedy např. den, kdy probírají matiku, další den češtinu. Nebo se věnují učení projektovému, které je na několik dní a prolíná se v něm vícero předmětů. Rodiče čerpají z učebnic, děti mají sešity, pracovní listy. A k tomu si představte rozličné přístupy jednotlivých rodin domoškoláků, originální pojetí vyučování, hravost, nadšení, společné tvoření, pořádání exkurzí, výletů, škol v přírodě a taky odpolední kroužky, setkávání s dalšími dětmi.

Unschooling: Ne jako ve škole. Tedy učení jako přirozená součást života. Děje se spontánně a provází veškeré konání a prožívání v našem životě. Učení v prostředí bohatém na výzvy, co zajímavého dělat, pozorovat, učit se. V prostředí, které dítě LÁKÁ objevovat. V prostředí, které umožňuje realizovat se ve všem, po čem dětská duše touží. Prostředí, které rozvíjí dovednosti a schopnosti, ve kterých se dítě cítí úspěšné a šťastné.

RODIČE SE REALIZUIJÍ VE SVÉM OSOBNÍM A PROFESNÍM ŽIVOTĚ A ZÁROVEŇ CHTĚJÍ BÝT S DĚTMI. Poměr, kolik se čemu věnují, si volí sami.

 

005R

 

  1. MÉ ZKUŠENOSTI S UNSCHOOLINGEM

Jsem vděčná, že jsem se mohla s tímto směrem setkat hned v počátcích našeho domácího vzdělávání. Jasmínce bylo 6 let, prvňačka, domoškolačka. Řekla mi o něm kamarádka, která doma vzdělává svou dcerku. Řekla mi asi ve třech větách, že se vlastně doma neučí, jen si hrají a dělají, co je baví. Až později jsem se vlastně dozvěděla o pojmu unschooling. Jeho principy plně ladí s naší představou o přirozené cestě rozvíjení dítěte. Jsou založené na základním předpokladu, že děti, (my všichni) se rodíme s touhou poznávat svět. Potřebujeme k tomu podnětné prostředí a blízkost dalších zvídavých, nadšených lidí toužících svět poznávat s námi a v případě potřeby být nápomocni.

Pokud jdeme cestou podněcování přirozené schopnosti učit se, stačí být jako rodič zkrátka připraven. Připraven přerušit grilování, rytí, prošťouchávání ucpaného záchodu zapadlými kuličkami a vyběhnout k Jozífkovi, když volá: „Mamí, tatí,  lupa funguje. Podařilo se mi to! Pojďte se podívat, hoří i stůl!“ Připraveni přidat se k dětskému pokusu zahrabávání hovínka s cílem pozorovat, kdy se stane hlínou a kdy si z něho přijde uhryznout hovnivál. Možná také zastihnete Marušku, jak si stříhá sváteční sukýnku s volánkem a chce z ní ušít peřinku pro panenku. To jsou momenty, které vyzývají rodiče aktivně se přidat: „Co kdybychom si, Jozífku, založili pozorovací deník Po stopách hovnivála. Jak dlouho vlastně trvá, než se rozloží hovínko, bačkora nebo mrtvá myš? V přírodě se vše přírodní rozkládá, zvířata nevytváří žádné odpadky. Jak se stalo, že lidé stvořili skládky?“ A k čemu vyzývá rozstříhaná sukýnka? No přece k šití peřinky! Maruško, jaký steh se chceš naučit, přišijeme i knoflík? Peříčka na vycpání můžeme vzít od našich slepiček.“ Nepřeberné množství činností a témat k poznávání. Psaní, počítání se stává součástí takových činností. U starších dětí jsme připraveni už na hlubší poznávání. Hledání souvislostí, informací, iniciování větších tvořivých projektů. Nevíme vše, ale klidně se můžeme učit společně s dětmi. Na pomoc si přibereme učebnice, encyklopedie, moudré knihy, internet, zvídavé příbuzné i kamarády, specialisty na něco. Pakliže je vnitřní motivace dítěte zachována, dokážeme se na dítě naladit, vycítit jeho potřeby a jeho potenciál, můžeme si učení doma opravdu užít.

A propos, viděli jste už film Nádherná zelená? Doporučuji moc. První jsme ho s Petrem viděli sami a pak s dětmi, abychom jim děj mohli předem přiblížit a v průběhu dívaní vše dovysvětlit. Nachechtali jsme se převelice, a ještě mohli dětem z nadhledu ukázat naši civilizovanou zabedněnost. Dopřejte si Nádhernou zelenou.

 

  1. NÁŠ BĚŽNÝ VÝJIMEČNÝ DEN

Únor probouzí slunce už o krapet dříve. Stáváme za úsvitu. Petr jde zatopit, my se ještě v pelechu tulíme. Pak se zvedám já a donesu dětem do postele skládačky nebo hry, s kterými si chtějí hrát v teple peřiny. Chystám krmení kočkám, slepicím, a pak snídani rodince. Děti zatím vymýšlejí svou další zábavu. Lozí po lanech nebo běhají v podkrovním pokojíčku a hrají si na něco, někoho, sehrávají pohádkové repliky. Když je Petr doma, společně muzicírují nebo jdou něco vyrábět: poličku, vyřezávají vařečku, figurky na domácky nahranou animovanou pohádku. Ke mně se děti přidávají, když zadělávám na kváskový chlebík. Jeden je vždy sypač, druhý míchač. Já se stávám kuchtičkou, podavačkou a umyvačkou nádobí. Dopoledne se chvíli točím kolem domácnosti, úklidu, a pak máme čas na společné tvoření. Vytáhneme jednu z krabic s nápisy: keramika, šití, korálky, drátování, filcování, skládačky, výtvarno, krabice s poklady nalezenými v přírodě. Tuto zimu jsme třeba malovali bylinky na sklenice a plnili je sušenými čajovými bylinkami z letního sběru. Venku děti řádí ve sněhu, hrajeme stopovačku, děláme tunely, někdy se hned ráno sbalíme a jedeme lyžovat do blízkých kopců. Klidně v pondělí dopoledne. Parádní tělocvik. Mimochodem, děti se naučily lyžovat prakticky samy. Jedním uchem vyposlechly pár mých rad do začátku a pak se už jen dívaly, jak jezdím já, ostatní ďáblové sjezdovek a pak už jen zkoušely a zkoušely.

V létě žijeme převážně venku, spáváme pod ořechem. Ráno děti vybíhají na stromové průlezky, hopsají na trampolíně, noří se do lesa na houby. To já už stavím vodu na oheň a škrábu brambory, protože tuším brzké volání: „Mamí, máme houby, chceme houbovku na snídani!“ Rádi jsou kolem domu, zkrášlují jej bahenními malbami, kutají jámy a hledají žížaly, kořínky, druhý konec světa … Tisíce podnětů pro hru. My s Petrem jsme s nimi nebo si děláme svou práci a to, co baví nás.

Hodně dětem čteme. Jasmínka se díky tomu sama naučila číst. Kdykoliv chtěla vědět, co je jaké písmenko, a jak se co píše, byli jsme jí k dispozici. Z ní vychází zájem, my jsme připraveni se  v daný moment zastavit a ponořit se s ní do tajů abecedy a psacích klikyháků. Jak dlouho Jasmínka chce.

S Petrem se chodíme sami procházet do lesa nebo běhat po okolních kopcích. Děti tak mají čas, kdy doma hospodaří samy. Při návratu jen koukáme, že Jasmínka (7 let) chystá Modřínkovi (4 roky) oběd, zalepuje odřeninu na koleni nebo utírá zadek, když kakal. To dříve nikdy nedělala. Rádi se také schovávají do kočičího pelíšku a hrají si na kočičí rodiče.

Jasmínka má také svůj pracovní sešit Poradíme si s češtinou a matikou a písanku. Jsou zařazené mezi tvořivými věcmi a když chce, tak se jim věnuje a já jsem připravena na zavolání: „Mami, jak napsat tohle písmeno, pomoz mi to přečíst.“ Odkládám mytí nádobí a máme spolu krásný čas, kdy v klídku probereme to, co děti ve škole za několik týdnů.

Jasmínka se sama naučila číst, počítat, přišla si i na logiku sčítání a odčítání. V životě, při hře. JEDNODUŠE.