Category Archives: Inspirace

ZVOLTE SI JMÉNA VAŠICH DĚTÍ

ZVOLTE SI JMÉNA VAŠICH DĚTÍ

Ještě s bříškem kulaťoučkým za mnou přišel můj muž Petr, že mu přišlo jméno pro našeho syna. Věděl, cítil bez ultrazvuku, že čekáme kluka. Právě se vrátil z procházky v modřínovém lese. Ve spojení s vůní modřínového dřeva, z něhož je postavený srub, ve kterém jsme tehdy bydleli se mu dostalo vnuknutí jména Modřín, Modřínek. Krásné, zvučné, mužné jméno. Od toho dne jsme chlapečkovi v bříšku říkali Modřínku a dodnes má toto jméno od nás, od rodičů. Zkoušeli jsme i najít způsob, jak mu ho dát oficiálně, ale jméno nám bylo zamítnuto. Zprvu jsem byla smutná, ale pak mi došlo, že se můžeme lehce povznést nad zákony a omezení. My rodiče jsme mu jméno zkrátka vybrali a oslovujeme ho tak. A tak to může udělat každý. Dali jsme Modřínkovi ještě jméno Václav, které se nám také líbí a tak uspokojili i úřední regule. Tedy Václav Modřín Kubala :-)

V rodině všichni přijali jméno Modřínek. Babičky mu občas řeknou Vašíčku, líbí se jim to. Na oficiální formuláře píšeme Václav. Jinak ho spontánně představujeme jako Modřínka.

A perlička. Naše úžasně vstřícná dětská lékařka ho má na zdravotní obálce napsaného jako Modřínka :-)

RODILI JSME DO NÁRUČE

RODILI JSME DO NÁRUČE

Každé naše dítko se rodilo úplně jinak, ale obě do náruče:

Jasmínka

Modřínek

JASMÍNKA

Jasmínku jsme rodili v roce 2006 doma s dulou, která se tak stala i naší srdci blízkou přítelkyní. Porod se začal hlásit 14 dní před termínem, když jsem zrovna cestovala vlakem na seminář o porodech doma v Olomouci. Dvě hodiny od místa, kde jsme tenkrát žili. Domů jsem z nádraží už jen lezla, Petr mě doodnesl, volali jsme hned dule. Domlouvali její dovoz Petrovým bráchou, protože ona neřídí. Čekám, dýchám, porod se opravdu rozjel. Celý průběh, dramatické chvíle i nádherné okamžiky v objetí Petra a závěrečné vyklouznutí malinkaté holčičky do našich dlaní máme sepsaný do delšího příběhu. Teď chci jen říci, hlásat, volat do vystrašeného světa, že porod, kdy se můžete hýbat, jak chcete, funět, hekat a zpívat, objímá vás váš partner, dula nebo porodní asistentka je vám se svou moudrostí nablízku, takový porod je opravdu nádherný! Obrovitánsky silný a stmelující pro muže a ženu. Porodíte do své náruče děťátko. Umíme to, jen si vzpomenout, znovuobjevit.

Hned mi dali Jasmínku na bříško, i s dotepávajícím pupečníkem. Začala pusinkou hledat prsíčko, přicucla se a popíjela a spala a my byli nebesky šťastní.

 Zodpovědnost a přijetí rizika

Podstatnou součástí povídání o porodech doma je téma zodpovědnosti, odvahy přijmout riziko. Byly to měsíce, kdy jsme s Petrem zvažovali, kde a s kým chceme děti přivést na svět. Nabírali jsme na síle, odhodlání, důvěře, že když my budeme v pohodě, s čistou vírou v Dobro, vše také dobře dopadne. Přijali jsme i riziko, že se při porodu přihodí nenadálá komplikace, děťátko se narodí s nějakou vadou, cokoliv. V krizových situacích je stále varianta dojet do porodnice (dobrá porodní asistentka i dula to dokážou ve většině případů poznat). Komplikace, jako je například neprospívání děťátka, krvácení, narození s vrozenou vadou, nebo i úmrtí pro totální neslučitelnost se životem, jsme se rozhodli přijmout jako součást života!!! Součást rození, umírání a těžkých zkoušek – darů, které jsou nám životem na této planetě nabídnuty. Vše má svůj smysl, věci nejsou špatné, jen je špatně vnímáme. Přichází k nám výzvy, na které máme a které nám pomáhají růst. Tomu věříme.

 MODŘÍNEK

S Modřínkem jsme jednu pořádnou lekci zažili. Lekci obhájit si svou představu o porodu, ochránit mě před porodníkem, který si myslí, že on rodí a ví, co se má podle zaběhlých postupů dělat.

Událo se to takto: Zrovna jsme byli u přátel a šli do ZOO na Svatý kopeček. Nějak mi nebylo dobře,  tak jsem si večer dala sprchu a že si chvilku dáchnu. Jenže ono je mi ještě více nějak divně. Do termínu byly tentokrát 4 týdny! Voláme naší dule a necháváme tomu čas, třeba jsou to jen  poslíčkové. Čekám, funím, a je mi jasné, že Modřínek se hlásí k příchodu. Ale proč tak brzy? S dulou jsme se domluvili, že pro jistotu pojedeme do porodnice. Slyšela, že v Krnovské porodnici jsou přístupní k přirozeným porodům. Tak jedem tam. Je noc, na zadním sedadle prožívám všechny úvodní doby porodní. Uvědomila jsem si, že je potřeba se zmobilizovat a přijmout, že rodím zcela jinak, než jsem si přála. Poslouchám, co si Petr s dulou při řízení povídají a cítím se s nimi v bezpečí. Přijíždíme v rekordním čase a zkouška začíná.

Při úvodním vyšetření se mě ptají na spousty věcí. Vůbec na to nemám sílu, náladu. Mám si prý lehnout na záda, že si poslechnou ozvy a lékař mě vyšetří. Jéminkote, tak to je ta poslední poloha, do které bych teď chtěla uložit své tělo. Chce se mi dřepět, klečet. Zkusím to, třeba pak dají pokoj. Při tom s dulou ukazujeme porodní plán, který si přejeme co nejvíce zachovat. A prosíme, jestli bych mohla do vany, kterou mají k dispozici. Odsouhlaseno. Jupííí!

Teploučko, odpočívám, prodýchávám. Jenže po čase opět chtějí měřit. Prý musím z vody, šup na lůžko, bude se natáčet. „Je mi dobře ve vodě, jen mě nechte být, potřebuji klid a čas.“ Dula je požádala, aby mi ozvy měřili ve vodě. Snímač ozev však na břiše klouže, není dobře upevněn a já se taky nedokážu nehýbat. Sestra i lékař již nevrle přikazují, že ozvy jsou nepravidelné a musím z vody ven. Odmítám. Dula akčně vnoří ruce do vody, přitiskne měřící přístroj k mému břichu a několik minut ho pevně drží. Ozvy jsou V P-O-Ř-Á-D-K-U!!! Nicméně lékař mě chce opět vyšetřit vaginálně, mám jít okamžitě ven. Informuje nás, že rodičky předčasně rodící nesmí rodit do vody. A ještě k tomu je ve vaně trochu krve. Mně je ve vaně stále dobře, krev mi přijde přirozená. Lékař i sestry začínají vyhrožovat, křičet, ať jdu okamžitě ven, vyzývají Petra, aby mně domluvil, vytáhl. Dula sedí u mě, celou dobu mi šeptá uklidňující slova, drží mě za ruku. Vše podle ní probíhá velice dobře. Já jí naprosto věřím a soustředím se jen na sebe a děťátko. Petr rozrušený porodní tým žádá, aby na mě nekřičeli a prosí je, aby si to s ním mohli vyříkat za dveřmi. Odchází.

Konečně trochu klidu, kontrakce se znovu rozbíhají. Ještě, že je Petr odlákal. (Jak ptačí sameček, když předstírá zranění, aby odlákal vetřelce od hnízda.) Cítím, že Modřínek každou chvilku vyklouzne. A ja jaj, zrovna přichází. Apel, abych okamžitě vylezla z vany, porodník rozkázal velmi zlostně a myslím, že byl kousek od toho, aby mě vlastnoručně vytáhl. Pípla jsem, že ještě chviličku, věděla jsem, že už Modřínek leze. Dokážeme to. Svírám dulu, zavírám oči, všichni, myslím, na moment ztichli. A pak chlapeček vyklouzl. První ho chytla dula, pak ho převzala vyjukaná sestra. Začali plašit, že má šňůru omotanou kolem hlavy, rychle ven z vody. Tomu se nedalo zabránit. (Mimochodem i Jasmínka měla šňůru omotanou kolem hlavičky. Dula ji tenkrát jen jemně odmotala, žádná hrůza. Stává se to často. Bodejť by ne, když je tak dlouhá. Většinou je jen omotaná, volně. Jó, když je natěsno, dítě brunátní, odmotání musí být bleskové. Ale netřeba dramatizovat.)

Modřínka tedy odnášejí, Petr jak ostříž jde vedle něj a je mu nablízku i ve vyšetřovně. Chtějí ho dát do inkubátoru, prý je prochladlý. Prosím, ať mi ho dají na bříško, zastelou nás peřinama, že ho zahřeju. Modřínka vyšetřuje dětský lékař ve výslužbě, móóóc příjemný a vstřícný pán. Souhlasí. Dává mi Modřínka na břicho a vyšetření klidně dokončuje na mně. Hošík je zcela zdráv, jen má prý o číslo větší kůži :-). Modřínek váží dvě kila. Jasmínka měla jen o půl kila víc, takže pro nás je taková opička úplně normální. Však my si děťátka donosíme.

 Zneužitá moc ve zdravotnictví

Ještě perlička pro představu, co je možné. Na sále jsem se ptala, jestli můžeme být s Petrem  společně na nadstandardu. Naštvaná sestra, kvůli naší revoltě ve vaně řekla, že ne, je prý obsazen. Převáží mě na pokoj k ostatním maminkám, Petr odváží dulu domů. Jsem sama, eufórii a nadšení střídá pláč. Přijde další sestra. Znovu se ptám, jestli bych mohla na samostatný pokoj, až se třeba uvolní. Ale ovšem, jeden je přece volný. Odchází to zjistit. Vrací se, že vše je připraveno a rovnou mě s postelí a Modřínkem převáží na VOLNÝ nadstandard. S Petrem jsme tam hýčkali našeho synka tři dny. Už nás nechali být. Jen pár reverzů, že nechceme očkovat. Zřejmě náš porod ztropil humbuk v celé porodnici. Petr i psal dopis panu primářovi. Napsal náš názor na průběh porodu a představu, jaký porod bychom si v porodnici přáli. Věříme, že má cenu se ozvat. Ať jsme slyšeni i my, kteří máme jiné představy o porodu. Že je nás víc, kdo nejsme zcela odevzdáni porodní rutině, že víme, jak přirozený porod může probíhat a že v mnoha zemích je to běžné.

Dula nám pak řekla, že jsme natrefili zrovna na porodníka nejméně nakloněného přirozeným porodům.  A také nutno dodat, že se prý v Krnovské porodnici později udály příznivé změny. Takže porodnici i personál, doporučuji poznat vždy osobně, navštívit, zjistit, co řeknou na vaše představy. Naše rození není následováníhodným příkladem. Spíše příkladem, že pokud to jde, stojí za to ochránit si své představy a přání. Hledat, jak by to v dané situaci šlo nejlépe.

ŽIVOT V PŘÍRODĚ – SPLNĚNÝ SEN

ŽIVOT V PŘÍRODĚ – SPLNĚNÝ SEN

V naší společnosti se považuje za normální mít dům na hypotéku, v obýváku plazmovou televizi, auto, myčky, sušičky a další urychlovačky. V práci na tento blahobyt vyděláváme. Raději si ani nepokládáme otázku, jestli nás to, co děláme, baví. Potřebujeme totiž zaplatit inkaso, benzín, splátky, obědy v restauraci, koupit lak na vlasy, na boty a na nehty. Ještě se objednat na masáž, ať si konečně v tom života běhu odpočinu. Přitom je náš život výjimečnou šancí zažít sebe v té nejpestřejší a nejrozkvetlejší podobě. Rozvíjet své talenty, kreslit, tančit, sportovat, psát básně, tvořit nádherné zahrady, rodit děti a žít s nimi. Pečovat o své tělo, svou duši. Učit se stavět mosty přes řeky i mentální mosty SPOJUJÍCÍ rozmanitost lidí na této planetě. Můžeme cokoliv. Můžeme vysednout z kolotoče musů a stanovených normálů. Mně k tomu pomohla JEDNODUCHOST.

008d

Postavili jsme si dřevěný domek zateplený surovou vlnou ve vytoužené náruči přírody. Domek je raritou svou jednoduchou konstrukcí, materiály a cenou. Měli jsme omezené finance a prioritu: dostavit bez dluhů. Šli jsme do toho s vírou, že se to zkrátka povede. Nevedou k nám žádné dráty ani potrubí. S výrobou elektřiny nám pomáhá slunce, vodu s vděčností nabíráme ze studny. Náš život se v mnohém zjednodušil a zároveň velmi zpestřil. Klesly nám zaopatřovací náklady tak, že můj muž má více času být doma než jen shánět peníze. Realizuje své touhy skládat básně, psát knihy, věnovat se muzice, basketu, swingu, sázení stromů. Mně se splnil sen pečovat o zahrádku a sklízet vlastní zeleninu, jablíčka přímo ze stromu, vařit domácí povidla. Miluji toulat se krajinou, ztrácet se v lese, objevovat studánky a hnízda ptáků. Celé dny jsme venku.

Děti mají nekonečno podnětů pro hru. Nadosah je báječně matlavé bláto, voda v jezírkách u domu, písek, kameny, průlezky ze spadených korun stromů, lana na houpání a nebe na koukání, když v trávě hebké odpočíváme. Kdykoliv si rozděláme oheň, s oříšky se učíme počítat, na prkna domku bez zábran malujeme uhlíky. Máme čas být spolu, společně vyřezávat píšťalky, chodit na jahody, skládat písně a po večerech bubnovat a tančit. Mnohem více vnímáme proměny ročních období, zima nás zoceluje, v létě spíme pod hvězdami. Tyto zážitky TEĎ jednoduše máme.

Nemáme však televizi, místo ledničky sklípek, místo cesty do obchodu za rohlíky, pečeme doma  kváskový chléb, místo splachování našich výměšků máme kompostovací záchod a z toho velkou radost, že můžeme vodě odlehčit a zahrádku obdarovat výživnou nastýlkou. Uzavřený koloběh. Je to jednoduché, příroda vrní blahem a naše rodinka vzkvétá s ní.

UČÍME DOMA

UČÍME DOMA

Kapitolky:

  1. Učíme se pro život
  2. Škola dává i bere
  3. Inspirace a volnost
  4. Učení doma
  5. Mé zkušenosti s unschoolingem
  6. Náš běžný výjimečný den

 

 

  1. UČÍME SE PRO ŽIVOT

„Johanko, tak už jsi prvačka, musíš se začít učit.“

„Vítku, než půjdeš ven, musíš si udělat úkoly, ať jsi na zítřek připraven!“

 

Stvořiteli náš, tohle si určitě nezamýšlel, když jsi nás obdařil rozumem. Z nucení a musů šťastní lidé nekvetou. Možná bohatí, možná úspěšní v byznysu, možná vyhrají soutěž Mozek roku. Je to však jen ždibec toho, co člověk může z velikánské škály zájmů ve svém vzácném životě dělat.

Život je přepestrý a my máme možnost v radosti, smysluplné a krásné tvořivosti, pospolu a ve zdraví ho žít. Máme možnost naplnit náš život tím, co nás baví, těší, co nás povznáší. Máme příležitost tvořit krásné místo na Zemi. Jednoduše být šťastní.

Podívejme se na sebe, naše dítka, rodiče. Záříme teď spokojeností? Plníme si sny? Děláme, co nás opravdu baví? Je čas dopřát sobě i dětem luxus smysluplně a radostně prožívaného života. Právě TEĎ!

 

  1. ŠKOLA DÁVÁ A BERE (mnohdy právě ty nejcennější poklady)

Malér ve škole je, že unifikuje. „Tak dneska vám vysvětlím toto, a zítra budeme pokračovat.“ Jenže Katuška tomu vůbec neporozuměla. Vašík se nudil a vyřezával do lavice řeku, po které by nejraději odplul za hochy od Bobří řeky. Potřebuje si aspoň do něčeho rýpat, jinak by se z toho sezení v lavici zvencnul. Vždyť přece není Homo Seďavec, ale Homo Skotačivec a Zvídavec, celou svou bytostí.

Další maléry jsou v předávkovávání informacemi, nadřazeném přístupu učitele, ubíjení přirozené touhy se učit, srovnávání, hodnocení dětí. Za velepodvrh školního přístupu (s důsledky celoživotními) považuji potlačení přirozené vnitřní motivace po poznávání za vnější motivaci: „Děti, kdo bude první, dostane ….“ „Podívej, Lukáši, ostatní to už mají.“ „Děti učte se, brzy bude vysvědčení.“ „Teď vám řeknu, kolik kdo měl v diktátu chyb.“

Úspěch či neúspěch se vyjadřuje číslem. Cožpak jsme stroje?  To je přece jedno, kdo je první nebo, že ten už umí to a ten ještě ne. Každý máme své tempo, čas dozrálosti do schopnosti pojmout nové učivo. Což se takhle zajímat, jak si děti nové objevy užívají, jak se radují ze svého úspěchu, zkoušejí právě naučené v běžném životě?

Dětem se ubíjí vnitřní touha poznávat a radovat se z objevování světa. Nahrazuje se učením pro rodiče, učitele, zítřek, budoucí uplatnění na pracovním trhu. Prý jednou. Pro dítě vzdálená a neuchopitelná budoucnost. Ono žije TEĎ. Chce si hrát, fantazírovat, vše zajímavé vyzkoušet, zažívat dobrodružství, s kamarády si dělat úkryty v lese, běhat, skákat, lozit, křičet, smát se a být milován a přijímán. Když je nasyceno tím, co niterně potřebuje dělat a prožívat, přirozeně nastane čas, kdy se bude chtít učit číst, psát, počítat. Přijde čas, kdy mu to bude k užitku.

 

  1. INSPIRACE  A VOLNOST

Dítě je nadšené, když může něco zajímavého dělat, vidět, tvořit, dozvídat se. Najde-li takto pestrou nabídku doma (v osvícené škole), může se pustit do čehokoliv, co ho právě zajímá. Tvoření z hlíny, kreslení na sklo, sešívání hadříků, vyřezávání lžičky, navlékání korálků, filcování z vlny, pečování o zvířátka, vlastní zahrádku. Může vyrábět užitečná i nádherná dílka, která může darovat kamarádům nebo zkrášlit domov.

A dovádění venku? Spontánní, živelné, objevné. Volný pohyb v bezpečném prostředí, ve volné přírodě, kde mohou vplout do lesa, válet sudy, přeskakovat potůček, hrabat se v bahně, pozorovat pulce, lozit po stromech. K tomu ještě oblečení, které může být špinavé a kamarády do party. To je dar, kterým můžeme děti učinit šťastné. Obdarovávejme je tím, co jejich dětská duše potřebuje. (Kdybychom to vzali z gruntu, tak my dospěláci to potřebujeme zrovnatak.)

Děti přirozeně a rády pomáhají, pracují. Jen jim nechat možnost, aby to dělaly samy od sebe, z vlastní potřeby, z vlastního zájmu, odkoukaly to od nás. Potěší je, že se při tom něco nového naučí, že někomu pomůžou, že u toho zažijí legraci. Nejvíce, když si legraci při práci umíme užívat my sami.

Jsme v učení opičkami. Jak vidím, tak dělám. Tedy, rodiče, zbystřeme. Jsme obkoukáváni, kam se vrtnem. Pokud budeme sedět u telky, náš potomek si přisedne. Pokud budeme místo nedělního výletu trajdat obchoďákem, naučíme ho nakupovat, konzumovat. A pak se divíme, že si ty naše ratolesti ani nedovedou samy hrát.

Pořádně se tedy nadechněme. Život je šance dělat, co nás ze srdce naplňuje. Žijme naplno! V radosti. A NAUČME TO I NAŠE DĚTI.

 

  1. UČENÍ DOMA

Na začátek uvedu dva základní přístupy k učení doma.

Škola doma: rodiče učí své děti podobně jako učitel ve škole. Střídají po hodině jednotlivé předměty nebo se učí v blocích. Mají tedy např. den, kdy probírají matiku, další den češtinu. Nebo se věnují učení projektovému, které je na několik dní a prolíná se v něm vícero předmětů. Rodiče čerpají z učebnic, děti mají sešity, pracovní listy. A k tomu si představte rozličné přístupy jednotlivých rodin domoškoláků, originální pojetí vyučování, hravost, nadšení, společné tvoření, pořádání exkurzí, výletů, škol v přírodě a taky odpolední kroužky, setkávání s dalšími dětmi.

Unschooling: Ne jako ve škole. Tedy učení jako přirozená součást života. Děje se spontánně a provází veškeré konání a prožívání v našem životě. Učení v prostředí bohatém na výzvy, co zajímavého dělat, pozorovat, učit se. V prostředí, které dítě LÁKÁ objevovat. V prostředí, které umožňuje realizovat se ve všem, po čem dětská duše touží. Prostředí, které rozvíjí dovednosti a schopnosti, ve kterých se dítě cítí úspěšné a šťastné.

RODIČE SE REALIZUIJÍ VE SVÉM OSOBNÍM A PROFESNÍM ŽIVOTĚ A ZÁROVEŇ CHTĚJÍ BÝT S DĚTMI. Poměr, kolik se čemu věnují, si volí sami.

 

  1. MÉ ZKUŠENOSTI S UNSCHOOLINGEM

Jsem vděčná, že jsem se mohla s tímto směrem setkat hned v počátcích našeho domácího vzdělávání. Jasmínce bylo 6 let, prvňačka, domoškolačka. Řekla mi o něm kamarádka, která doma vzdělává svou dcerku. Řekla mi asi ve třech větách, že se vlastně doma neučí, jen si hrají a dělají, co je baví. Až později jsem se vlastně dozvěděla o pojmu unschooling. Jeho principy plně ladí s naší představou o přirozené cestě rozvíjení dítěte. Jsou založené na základním předpokladu, že děti, (my všichni) se rodíme s touhou poznávat svět. Potřebujeme k tomu podnětné prostředí a blízkost dalších zvídavých, nadšených lidí toužících svět poznávat s námi a v případě potřeby být nápomocni.

Pokud jdeme cestou podněcování přirozené schopnosti učit se, stačí být jako rodič zkrátka připraven. Připraven přerušit grilování, rytí, prošťouchávání ucpaného záchodu zapadlými kuličkami a vyběhnout k Jozífkovi, když volá: „Mamí, tatí,  lupa funguje. Podařilo se mi to! Pojďte se podívat, hoří i stůl!“ Připraveni přidat se k dětskému pokusu zahrabávání hovínka s cílem pozorovat, kdy se stane hlínou a kdy si z něho přijde uhryznout hovnivál. Možná také zastihnete Marušku, jak si stříhá sváteční sukýnku s volánkem a chce z ní ušít peřinku pro panenku. To jsou momenty, které vyzývají rodiče aktivně se přidat: „Co kdybychom si, Jozífku, založili pozorovací deník Po stopách hovnivála. Jak dlouho vlastně trvá, než se rozloží hovínko, bačkora nebo mrtvá myš? V přírodě se vše přírodní rozkládá, zvířata nevytváří žádné odpadky. Jak se stalo, že lidé stvořili skládky?“ A k čemu vyzývá rozstříhaná sukýnka? No přece k šití peřinky! Maruško, jaký steh se chceš naučit, přišijeme i knoflík? Peříčka na vycpání můžeme vzít od našich slepiček.“ Nepřeberné množství činností a témat k poznávání. Psaní, počítání se stává součástí takových činností. U starších dětí jsme připraveni už na hlubší poznávání. Hledání souvislostí, informací, iniciování větších tvořivých projektů. Nevíme vše, ale klidně se můžeme učit společně s dětmi. Na pomoc si přibereme učebnice, encyklopedie, moudré knihy, internet, zvídavé příbuzné i kamarády, specialisty na něco. Pakliže je vnitřní motivace dítěte zachována, dokážeme se na dítě naladit, vycítit jeho potřeby a jeho potenciál, můžeme si učení doma opravdu užít.

A propos, viděli jste už film Nádherná zelená? Doporučuji moc. První jsme ho s Petrem viděli sami a pak s dětmi, abychom jim děj mohli předem přiblížit a v průběhu dívaní vše dovysvětlit. Nachechtali jsme se převelice, a ještě mohli dětem z nadhledu ukázat naši civilizovanou zabedněnost. Dopřejte si Nádhernou zelenou.

 

  1. NÁŠ BĚŽNÝ VÝJIMEČNÝ DEN

Únor probouzí slunce už o krapet dříve. Stáváme za úsvitu. Petr jde zatopit, my se ještě v pelechu tulíme. Pak se zvedám já a donesu dětem do postele skládačky nebo hry, s kterými si chtějí hrát v teple peřiny. Chystám krmení kočkám, slepicím, a pak snídani rodince. Děti zatím vymýšlejí svou další zábavu. Lozí po lanech nebo běhají v podkrovním pokojíčku a hrají si na něco, někoho, sehrávají pohádkové repliky. Když je Petr doma, společně muzicírují nebo jdou něco vyrábět: poličku, vyřezávají vařečku, figurky na domácky nahranou animovanou pohádku. Ke mně se děti přidávají, když zadělávám na kváskový chlebík. Jeden je vždy sypač, druhý míchač. Já se stávám kuchtičkou, podavačkou a umyvačkou nádobí. Dopoledne se chvíli točím kolem domácnosti, úklidu, a pak máme čas na společné tvoření. Vytáhneme jednu z krabic s nápisy: keramika, šití, korálky, drátování, filcování, skládačky, výtvarno, krabice s poklady nalezenými v přírodě. Tuto zimu jsme třeba malovali bylinky na sklenice a plnili je sušenými čajovými bylinkami z letního sběru. Venku děti řádí ve sněhu, hrajeme stopovačku, děláme tunely, někdy se hned ráno sbalíme a jedeme lyžovat do blízkých kopců. Klidně v pondělí dopoledne. Parádní tělocvik. Mimochodem, děti se naučily lyžovat prakticky samy. Jedním uchem vyposlechly pár mých rad do začátku a pak se už jen dívaly, jak jezdím já, ostatní ďáblové sjezdovek a pak už jen zkoušely a zkoušely.

V létě žijeme převážně venku, spáváme pod ořechem. Ráno děti vybíhají na stromové průlezky, hopsají na trampolíně, noří se do lesa na houby. To já už stavím vodu na oheň a škrábu brambory, protože tuším brzké volání: „Mamí, máme houby, chceme houbovku na snídani!“ Rádi jsou kolem domu, zkrášlují jej bahenními malbami, kutají jámy a hledají žížaly, kořínky, druhý konec světa … Tisíce podnětů pro hru. My s Petrem jsme s nimi nebo si děláme svou práci a to, co baví nás.

Hodně dětem čteme. Jasmínka se díky tomu sama naučila číst. Kdykoliv chtěla vědět, co je jaké písmenko, a jak se co píše, byli jsme jí k dispozici. Z ní vychází zájem, my jsme připraveni se  v daný moment zastavit a ponořit se s ní do tajů abecedy a psacích klikyháků. Jak dlouho Jasmínka chce.

S Petrem se chodíme sami procházet do lesa nebo běhat po okolních kopcích. Děti tak mají čas, kdy doma hospodaří samy. Při návratu jen koukáme, že Jasmínka (7 let) chystá Modřínkovi (4 roky) oběd, zalepuje odřeninu na koleni nebo utírá zadek, když kakal. To dříve nikdy nedělala. Rádi se také schovávají do kočičího pelíšku a hrají si na kočičí rodiče.

Jasmínka má také svůj pracovní sešit Poradíme si s češtinou a matikou a písanku. Jsou zařazené mezi tvořivými věcmi a když chce, tak se jim věnuje a já jsem připravena na zavolání: „Mami, jak napsat tohle písmeno, pomoz mi to přečíst.“ Odkládám mytí nádobí a máme spolu krásný čas, kdy v klídku probereme to, co děti ve škole za několik týdnů.

Jasmínka se sama naučila číst, počítat, přišla si i na logiku sčítání a odčítání. V životě, při hře. JEDNODUŠE.

 

ZDRAVÁ SLADKÁ INSPIRACE

ZDRAVÁ SLADKÁ INSPIRACE

Která z nás měla v mládí volbu, jestli si dát cukrové buchty nebo banánovo-jablíčkové pyré s rozinkama? Maminky a babičky, které nám sladkosti s štědrostí a láskou dopřávaly, to dělaly s dobrým úmyslem. Tehdy nevěděly, neuměly jinak. Dnes už můžeme vědět všichni a máme volbu a s tím i zodpovědnost za zdraví naše a našich dítek.

Já jsem před chvílí posnídala zimní ovocné pyré. Rozmixované datle s Goji (obojí přes noc namočené) s jablíčkem pokrájeným, skořicí oháknutým. Lehce ohřáté, ať vše živé zachováno jest a teplo povzbudí můj vnitřní oheň. Sama jsem si to vymyslela a vytvořila, tak jak si už roky sama tvořím svůj život.

Zpět ke sladkostem. Návyk přijímat bílý cukr a to klidně denně v tyčinkách, oplatcích, v rohlících, pomazánkách, kečupech, limonádách, i v dochucených minerálkách je v nás. Bohužel. Ale také bohudík, můžeme s tím ze dne na den skoncovat.

 

Náš jazýček je potěšen sladkou chutí. Jenže původně byl spokojen s mnohem jemnější sladkostí. Sladké kořeny, dnes mrkev, petržel i řepa, slaďoučké ovoce, čerstvé všemožné, sušené rozinky, meruňky, datle, fíky, …  tato sladkost má zlákat jazýček a on zláká naše ruce, aby mu takové jídlo obstaraly. Aby to prsty ze stromů trhaly, loupaly, ze země vyhrabaly a očistily. To umíme. Zuby si s takovou nakládkou lehce poradí a trávení je miliony let takovému dlabanci uzpůsobeno.

To, co jíme dnes, je podle mě vyvrcholením omylu, sejití z cesty člověka přirozeně se vyživujícího a zdravého.

Jednoduše řečeno, bílý cukr nás vyčerpává. Vyčerpává naše trávící enzymy, zásoby minerálů, oslabuje tím naši energii žít, obranyschopnost, tedy schopnost zůstat zdravý. A představ si, že s programem být zdravá se většina z nás narodila!!! To naše tělo umí a chce. My ho této schopnosti ale zbavujeme. A větou provázející cukrové mlsání: „Ale ono jim to chutná“ (rodiče, prarodič k dětem), nebo: „Však z toho se neumírá“ se vzdáváme volby být a zůstat zdraví. Jednou sice zestárneme, tělo však může zůstat fit klidně do 100 let!!! Samozřejmě + pohyb, radostně prožívaný život a další dílky ze skládačky zdraví. My vědomě zdraví podkopáváme. Dnes je tolikých informací medicínských i zdravo-výživných, jak bílý cukr tělu neprospívá, že kdo chce, najde. Kdo z vás tedy chce a hledá informace o zdravějším mlsání, může dále číst:

Obilné slady a sirupy.

V obchodech se zdravou výživou lehce dostupné. Stojí více než cukr, ale stojí to za to. Kdo začíná s náhradou cukru, doporučuji používat obilné SIRUPY. Jsou sladší, mají více jednoduchých cukrů. Kdo nemá takovou potřebu nápodoby cukrové chuti a sladké sytosti, nechť zkusí obilné SLADY. Je více druhů, vyzkoušejte. Z počátku je důležitější vybrat to, co tě uspokojí, než si nepochutnat na něčem, co je mnohem zdravější!

 

Ovoce.

Dopřejte si hojně. Nejlépe domácí, v dané sezóně zrající, či ve sklípku uskladněné. Vhodný čas na ovoce je dopoledne, klidně několik porciček. Po hodince je žaludkem jedno ovocné jídlo zpracováno a odesláno. Máte-li rády banány, pomeranče, melouny, dopřejte si je také. Lze je dnes sehnat i v bio kvalitě. Pro vás, kdo si rády dopřejete opravdu slaďoučké jídlo, obklopte se v zimě sušeným ovocem. Mějte vždy po ruce sušené nesířené rozinky, datle, fíky, meruňky, pytlík goji, sušený banán (jen se mrkněte, jestli není doslazován cukrem). Čerstvé ovocné šťávy jsou božským nektarem. Jsou koncentrované, tolik ovoce byste ani nesnědly, takže doporučuji naředit voděnkou.

Mně velice chutnají ovocné pyré. Namočím si přes noc sušené ovoce v misce (druhy, na které mám zrovna chuť, obzvlášť sladké jsou datle), zaliju vodou jen tolik, ať je ovoce ponořené. Ráno rozmixuji a přidám nakrájená jablíčka nebo banán. Někdy to rozmixuju všechno, pak je to husté jemné, slaďoučké. Jó, a to vše čerstvé, nevařené, přírodou přímo darované.

Zajímá-li tě má cesta k syrové, nevařené stravě a návratu k životu v plném rozpuku, ráda se podělím.

 

Stévie.

Dříve pro mě pochybná frajeřinka z nějaké cizokrajné rostliny. Dnes mi roste na zahradě a děti připravující se na lyžovačku předem hlásí, ať uvařím čaj se Stévií. Letos jsem naložila zelí, povedlo se, jen kyselost byla výraznější. Udělala jsem lák s trochou mořské soli a rozdrolených lístků stévie, promíchala do již zkysaného zelí a zelí? Kde je mu dnes konec? To ví jen kusadla a spokojené jazýčky naší rodinky. Se Stévií lze vařit (kaše, nákypy), péct, dochucovat omáčky, polévky. Obzvláště rajská, fazolková, ty, které mají sladko kyselou chuť.

Stévii koupíte v prodejně zdravé výživy, i v některých bylinkových obchodech a lékárnách. Jako sušené listy nebo v podobě bílého prášku. Sušenou bylinku dávám ve větším množství, rozmělním před nasypáním v dlaních. Prášek dávkuju miniaturní lžičenkou, sladivost je opravdu extrémní. Sama vyzkoušej, EXPERIMENTUJ, v radosti z tvoření. Když se jídlo napoprvé nepodaří, příště budeš vědět lépe, jak na to. Maminky ani babičky nás to nenaučily. Tak, jako děťátko učí se čůrat do nočníku, my učíme se od píky připravovat mu zdravé pochoutky. Aby mohlo radostně čůrat třeba až do 130ti. I to naše těla umí!!!

 

Agávový, Javorový sirup.

Jsou to nektary převzácné, myslím, že docela pracně v cizích zemích ze stromů a kaktusů získávané. Když je dostanu, s vděčností osladím si život. Sama dám však přednost předchozím sladidlům.

Med.

Mnoho, mnoho názorů. Já podporuji včelaře, kteří nedokrmují včely cukrem, nechávají jim část jejich zásob, nerabují veškerou jejich přirozenou potravu. Med je pro mě vzácnost. Kus práce včeliček. Tudíž jí nechci rozšafně plýtvat. Petr včelaří, máme doma sklenice medu, ale ke slazení jej používáme občas. Obdarováváme přátele a můžete si ho i u nás koupit. Med je převážně jednoduchý cukr (tedy podobný bílému cukru), samozřejmě s úžasnou chutí, minerálním a enzymovým bonusem. Zvaž si sama, jaké místo mu v kuchyni dáš.

Zajímá tě Melasa? Dej vědět, rozepíšu se i o ní. :-)

ZVOLTE SI JMÉNA VAŠICH DĚTÍ

ZVOLTE SI JMÉNA VAŠICH DĚTÍ

Ještě s bříškem kulaťoučkým za mnou přišel můj muž Petr, že mu přišlo jméno pro našeho syna. Věděl, cítil bez ultrazvuku, že čekáme kluka. Právě se vrátil z procházky v modřínovém lese. Ve spojení s vůní modřínového dřeva, z něhož je postavený srub, ve kterém jsme tehdy bydleli se mu dostalo vnuknutí jména Modřín, Modřínek. Krásné, zvučné, mužné jméno. Od toho dne jsme chlapečkovi v bříšku říkali Modřínku a dodnes má toto jméno od nás, od rodičů. Zkoušeli jsme i najít způsob, jak mu ho dát oficiálně, ale jméno nám bylo zamítnuto. Zprvu jsem byla smutná, ale pak mi došlo, že se můžeme lehce povznést nad zákony a omezení. My rodiče jsme mu jméno zkrátka vybrali a oslovujeme ho tak. A tak to může udělat každý. Dali jsme Modřínkovi ještě jméno Václav, které se nám také líbí a tak uspokojili i úřední regule. Tedy Václav Modřín Kubala :-)

V rodině všichni přijali jméno Modřínek. Babičky mu občas řeknou Vašíčku, líbí se jim to. Na oficiální formuláře píšeme Václav. Jinak ho spontánně představujeme jako Modřínka.

A perlička. Naše úžasně vstřícná dětská lékařka ho má na zdravotní obálce napsaného jako Modřínka :-).