RODILI JSME DO NÁRUČE

RODILI JSME DO NÁRUČE

Každé naše dítko se rodilo úplně jinak, ale obě do náruče:

Jasmínka

Modřínek

JASMÍNKA

Jasmínku jsme rodili v roce 2006 doma s dulou, která se tak stala i naší srdci blízkou přítelkyní. Porod se začal hlásit 14 dní před termínem, když jsem zrovna cestovala vlakem na seminář o porodech doma v Olomouci. Dvě hodiny od místa, kde jsme tenkrát žili. Domů jsem z nádraží už jen lezla, Petr mě doodnesl, volali jsme hned dule. Domlouvali její dovoz Petrovým bráchou, protože ona neřídí. Čekám, dýchám, porod se opravdu rozjel. Celý průběh, dramatické chvíle i nádherné okamžiky v objetí Petra a závěrečné vyklouznutí malinkaté holčičky do našich dlaní máme sepsaný do delšího příběhu. Teď chci jen říci, hlásat, volat do vystrašeného světa, že porod, kdy se můžete hýbat, jak chcete, funět, hekat a zpívat, objímá vás váš partner, dula nebo porodní asistentka je vám se svou moudrostí nablízku, takový porod je opravdu nádherný! Obrovitánsky silný a stmelující pro muže a ženu. Porodíte do své náruče děťátko. Umíme to, jen si vzpomenout, znovuobjevit.

Hned mi dali Jasmínku na bříško, i s dotepávajícím pupečníkem. Začala pusinkou hledat prsíčko, přicucla se a popíjela a spala a my byli nebesky šťastní.

 Zodpovědnost a přijetí rizika

Podstatnou součástí povídání o porodech doma je téma zodpovědnosti, odvahy přijmout riziko. Byly to měsíce, kdy jsme s Petrem zvažovali, kde a s kým chceme děti přivést na svět. Nabírali jsme na síle, odhodlání, důvěře, že když my budeme v pohodě, s čistou vírou v Dobro, vše také dobře dopadne. Přijali jsme i riziko, že se při porodu přihodí nenadálá komplikace, děťátko se narodí s nějakou vadou, cokoliv. V krizových situacích je stále varianta dojet do porodnice (dobrá porodní asistentka i dula to dokážou ve většině případů poznat). Komplikace, jako je například neprospívání děťátka, krvácení, narození s vrozenou vadou, nebo i úmrtí pro totální neslučitelnost se životem, jsme se rozhodli přijmout jako součást života!!! Součást rození, umírání a těžkých zkoušek – darů, které jsou nám životem na této planetě nabídnuty. Vše má svůj smysl, věci nejsou špatné, jen je špatně vnímáme. Přichází k nám výzvy, na které máme a které nám pomáhají růst. Tomu věříme.

 MODŘÍNEK

S Modřínkem jsme jednu pořádnou lekci zažili. Lekci obhájit si svou představu o porodu, ochránit mě před porodníkem, který si myslí, že on rodí a ví, co se má podle zaběhlých postupů dělat.

Událo se to takto: Zrovna jsme byli u přátel a šli do ZOO na Svatý kopeček. Nějak mi nebylo dobře,  tak jsem si večer dala sprchu a že si chvilku dáchnu. Jenže ono je mi ještě více nějak divně. Do termínu byly tentokrát 4 týdny! Voláme naší dule a necháváme tomu čas, třeba jsou to jen  poslíčkové. Čekám, funím, a je mi jasné, že Modřínek se hlásí k příchodu. Ale proč tak brzy? S dulou jsme se domluvili, že pro jistotu pojedeme do porodnice. Slyšela, že v Krnovské porodnici jsou přístupní k přirozeným porodům. Tak jedem tam. Je noc, na zadním sedadle prožívám všechny úvodní doby porodní. Uvědomila jsem si, že je potřeba se zmobilizovat a přijmout, že rodím zcela jinak, než jsem si přála. Poslouchám, co si Petr s dulou při řízení povídají a cítím se s nimi v bezpečí. Přijíždíme v rekordním čase a zkouška začíná.

Při úvodním vyšetření se mě ptají na spousty věcí. Vůbec na to nemám sílu, náladu. Mám si prý lehnout na záda, že si poslechnou ozvy a lékař mě vyšetří. Jéminkote, tak to je ta poslední poloha, do které bych teď chtěla uložit své tělo. Chce se mi dřepět, klečet. Zkusím to, třeba pak dají pokoj. Při tom s dulou ukazujeme porodní plán, který si přejeme co nejvíce zachovat. A prosíme, jestli bych mohla do vany, kterou mají k dispozici. Odsouhlaseno. Jupííí!

Teploučko, odpočívám, prodýchávám. Jenže po čase opět chtějí měřit. Prý musím z vody, šup na lůžko, bude se natáčet. „Je mi dobře ve vodě, jen mě nechte být, potřebuji klid a čas.“ Dula je požádala, aby mi ozvy měřili ve vodě. Snímač ozev však na břiše klouže, není dobře upevněn a já se taky nedokážu nehýbat. Sestra i lékař již nevrle přikazují, že ozvy jsou nepravidelné a musím z vody ven. Odmítám. Dula akčně vnoří ruce do vody, přitiskne měřící přístroj k mému břichu a několik minut ho pevně drží. Ozvy jsou V P-O-Ř-Á-D-K-U!!! Nicméně lékař mě chce opět vyšetřit vaginálně, mám jít okamžitě ven. Informuje nás, že rodičky předčasně rodící nesmí rodit do vody. A ještě k tomu je ve vaně trochu krve. Mně je ve vaně stále dobře, krev mi přijde přirozená. Lékař i sestry začínají vyhrožovat, křičet, ať jdu okamžitě ven, vyzývají Petra, aby mně domluvil, vytáhl. Dula sedí u mě, celou dobu mi šeptá uklidňující slova, drží mě za ruku. Vše podle ní probíhá velice dobře. Já jí naprosto věřím a soustředím se jen na sebe a děťátko. Petr rozrušený porodní tým žádá, aby na mě nekřičeli a prosí je, aby si to s ním mohli vyříkat za dveřmi. Odchází.

Konečně trochu klidu, kontrakce se znovu rozbíhají. Ještě, že je Petr odlákal. (Jak ptačí sameček, když předstírá zranění, aby odlákal vetřelce od hnízda.) Cítím, že Modřínek každou chvilku vyklouzne. A ja jaj, zrovna přichází. Apel, abych okamžitě vylezla z vany, porodník rozkázal velmi zlostně a myslím, že byl kousek od toho, aby mě vlastnoručně vytáhl. Pípla jsem, že ještě chviličku, věděla jsem, že už Modřínek leze. Dokážeme to. Svírám dulu, zavírám oči, všichni, myslím, na moment ztichli. A pak chlapeček vyklouzl. První ho chytla dula, pak ho převzala vyjukaná sestra. Začali plašit, že má šňůru omotanou kolem hlavy, rychle ven z vody. Tomu se nedalo zabránit. (Mimochodem i Jasmínka měla šňůru omotanou kolem hlavičky. Dula ji tenkrát jen jemně odmotala, žádná hrůza. Stává se to často. Bodejť by ne, když je tak dlouhá. Většinou je jen omotaná, volně. Jó, když je natěsno, dítě brunátní, odmotání musí být bleskové. Ale netřeba dramatizovat.)

Modřínka tedy odnášejí, Petr jak ostříž jde vedle něj a je mu nablízku i ve vyšetřovně. Chtějí ho dát do inkubátoru, prý je prochladlý. Prosím, ať mi ho dají na bříško, zastelou nás peřinama, že ho zahřeju. Modřínka vyšetřuje dětský lékař ve výslužbě, móóóc příjemný a vstřícný pán. Souhlasí. Dává mi Modřínka na břicho a vyšetření klidně dokončuje na mně. Hošík je zcela zdráv, jen má prý o číslo větší kůži :-). Modřínek váží dvě kila. Jasmínka měla jen o půl kila víc, takže pro nás je taková opička úplně normální. Však my si děťátka donosíme.

 Zneužitá moc ve zdravotnictví

Ještě perlička pro představu, co je možné. Na sále jsem se ptala, jestli můžeme být s Petrem  společně na nadstandardu. Naštvaná sestra, kvůli naší revoltě ve vaně řekla, že ne, je prý obsazen. Převáží mě na pokoj k ostatním maminkám, Petr odváží dulu domů. Jsem sama, eufórii a nadšení střídá pláč. Přijde další sestra. Znovu se ptám, jestli bych mohla na samostatný pokoj, až se třeba uvolní. Ale ovšem, jeden je přece volný. Odchází to zjistit. Vrací se, že vše je připraveno a rovnou mě s postelí a Modřínkem převáží na VOLNÝ nadstandard. S Petrem jsme tam hýčkali našeho synka tři dny. Už nás nechali být. Jen pár reverzů, že nechceme očkovat. Zřejmě náš porod ztropil humbuk v celé porodnici. Petr i psal dopis panu primářovi. Napsal náš názor na průběh porodu a představu, jaký porod bychom si v porodnici přáli. Věříme, že má cenu se ozvat. Ať jsme slyšeni i my, kteří máme jiné představy o porodu. Že je nás víc, kdo nejsme zcela odevzdáni porodní rutině, že víme, jak přirozený porod může probíhat a že v mnoha zemích je to běžné.

Dula nám pak řekla, že jsme natrefili zrovna na porodníka nejméně nakloněného přirozeným porodům.  A také nutno dodat, že se prý v Krnovské porodnici později udály příznivé změny. Takže porodnici i personál, doporučuji poznat vždy osobně, navštívit, zjistit, co řeknou na vaše představy. Naše rození není následováníhodným příkladem. Spíše příkladem, že pokud to jde, stojí za to ochránit si své představy a přání. Hledat, jak by to v dané situaci šlo nejlépe.

2 Responses

  1. Ahoj, držím Vám palce, je to krásné, jak píšete. Já děti zatím nemám, ale už nyní vím, jak budu jednou rodit, císařem. :( Kvůli srdeční vadě mají lékaři jasno…myslím, že bych přirozený porod zvládla, ale doktoři vylučují…na druhou stranu, mimčo mámu potřebuje, kdyby něco…je to zkrátka někdy v životě těžké…ale jinak opravdu krásné povídání. :)

    • Ahoj Moniko,
      dlouho jsem nebyla na webu, tak se omlouvám za pozdní odepsání. Věřím, že se tobě i děťátku daří dobře. Budu ráda za zprávičky :-) Zdenka